Ručník

Jsem zapřísáhlý odpůrce ručníků. A ani Stopařův průvodce po galaxii mne nedokázal obměkčit. Proč s sebou nosit věc, která zabírá tolik místa a krátce po použití shnije nebo zplesniví? Jistě si tedy dovedete představit, jak těžký je pro mě život v zemi takových ručníkomilů, jako jsou Japonci. V Japonsku je vskutku ručník nejlepším přítelem člověka, skoro jako by to napsal Douglas Adams. Až na to ocucávání cípů. To se tu běžně nestává.

Prodávají se nejrůznější velikosti ručníků a mají rozličná použití. Malé ručníčky (25x25cm) patří do dámských kabelek a slouží k otírání potu z tváří a utírání rukou po umytí. (Proto tu také na toaletách nenajdete papírové ubrousky.) V domácnosti se malé ručníky užívají k otírání stolů a velké místo utěrky.
Velké mají ještě mnoho dalších použití. především si je Japonci berou s sebou vždy, když se chystají k jakékoli fyzické práci a nosí je nonšalantě přehozené přes ramena, jako propocený bílý šál. Podezřívám je ovšem, že je to další ze způsobů, jak dát najevo, že se opravdu hodně snaží a tvrdě pracují. V japonštině pro takové snažení existuje krásné a hojně používané slovo "gambaru".

Dále pak součástí tradičního úboru dělníků je ručník ovázaný kolem hlavy. Temeno zůstává nezakryté, neptejte se mne proč.
Kromě toho existuje i takzvaný básutauru (bath towel), tedy ručník na mytí, kterým si ve sprše můžete vydr
hnout záda.

Ručníky lze koupit v každém supermarketu, ve školní samoobsluze i v nonstop potravinách za 100 až 200 jenů. Obklopena takovou nabídkou a ohrožována ze všech stran útočící přítulnou měkkostí jsem tři měsíce hrdinně odolávala a s hlavou vztyčenou vzdorovala krutému osudu "toho, jenž nemá ručník". Minulý týden jsem však podlehla. Okolnosti mne donutily svůj vlastní ručník si koupit, což upřímně považuji za svou velkou životní prohru.