Ručník

Jsem zapřísáhlý odpůrce ručníků. A ani Stopařův průvodce po galaxii mne nedokázal obměkčit. Proč s sebou nosit věc, která zabírá tolik místa a krátce po použití shnije nebo zplesniví? Jistě si tedy dovedete představit, jak těžký je pro mě život v zemi takových ručníkomilů, jako jsou Japonci. V Japonsku je vskutku ručník nejlepším přítelem člověka, skoro jako by to napsal Douglas Adams. Až na to ocucávání cípů. To se tu běžně nestává.

Prodávají se nejrůznější velikosti ručníků a mají rozličná použití. Malé ručníčky (25x25cm) patří do dámských kabelek a slouží k otírání potu z tváří a utírání rukou po umytí. (Proto tu také na toaletách nenajdete papírové ubrousky.) V domácnosti se malé ručníky užívají k otírání stolů a velké místo utěrky.
Velké mají ještě mnoho dalších použití. především si je Japonci berou s sebou vždy, když se chystají k jakékoli fyzické práci a nosí je nonšalantě přehozené přes ramena, jako propocený bílý šál. Podezřívám je ovšem, že je to další ze způsobů, jak dát najevo, že se opravdu hodně snaží a tvrdě pracují. V japonštině pro takové snažení existuje krásné a hojně používané slovo "gambaru".

Dále pak součástí tradičního úboru dělníků je ručník ovázaný kolem hlavy. Temeno zůstává nezakryté, neptejte se mne proč.
Kromě toho existuje i takzvaný básutauru (bath towel), tedy ručník na mytí, kterým si ve sprše můžete vydr
hnout záda.

Ručníky lze koupit v každém supermarketu, ve školní samoobsluze i v nonstop potravinách za 100 až 200 jenů. Obklopena takovou nabídkou a ohrožována ze všech stran útočící přítulnou měkkostí jsem tři měsíce hrdinně odolávala a s hlavou vztyčenou vzdorovala krutému osudu "toho, jenž nemá ručník". Minulý týden jsem však podlehla. Okolnosti mne donutily svůj vlastní ručník si koupit, což upřímně považuji za svou velkou životní prohru.

Japonec a bycikl

Místní lektor angličtiny mi nedávno řekl: "Už jsi jezdila na těch jejich kolech? Jsou úžasně ergonomická."

Abych pravdu řekla, mám to štěstí, že právě jedno vlastnim. A jsou vskutku ergonomická, pokud máte nelidsky krátké nohy a dlouhé ruce. Všechno jsou to dámská kola holandského typu s nepřirozeně nízkým sedlem. Správná japonská výška sedla je 2-3 centimetry nad nosičem. V této pozici nenatáhnete nohu více než do pravého úhlu, a tak se i cesta do školy stává dosti vyčerpávající zábavou.
Stařečci jezdí na byciklech s menšími koly, což ještě zhoršuje přenos síly. Kompenzují to směšně nízkým převodem. Výsledný dojem připomíná trpaslíčky na klíček pohybující se s dojemným zápalem ve výši vašeho pasu. Na některé je napojen vozík se zeleninou.
Nemusím jistě zmiňovat, jak oblíbeným druhem přepravy tu kola jsou. Školáci ráno dojíždějí v uniformách do svých ústavů, ti ze základky fasují bílé helmičky. Při dešti je zde mizi mladými oblíbená jízda s deštníkem a dnes jsem viděla kluka, co se při jízdě do školy na kole učil.

Takaocký provoz má do Tokijské raní špičky okolených salarymanů ještě hodně daleko, ovšem veliká zastřešená parkoviště na kola jsou uvšech veřejných budov od školy po nádraží.
Musím ještě podotknout, že část Takaočanů svá kola ani nezamyká a nechává je bezstarostně před samobsluhou či úřadem i se všemi svými věcmi.

The Proud City of Takaoka

Mezi velkolepá města, která letos oslaví 400 let od svého založení, patří i hrdá obec Takaoka.
Se srdcem plným lásky k tomuto vlídnému cípku světa cítím povinnost rozvést se zde o jejích krásách.
Toto podhorské městečko se pyšní velkou bronzovou sochou Buddhy, jednou tramvajovou linkou a legendárními vaflemi za nádražím. Nákupní molo Daiwa patří bezpochyby mezi klenoty moderní architektury a v supermarketu Valor (čtěte Baró) lze pořídit okurku za 36 yenů. Se slevou i za 28. Takaoce vévodí "Starý hrad". Už zde sice nestojí, ale na jeho zbytcích ještě stále moc pěkně kvetou sakury. A to je hlavní. Druhou významnou dominantu tvoří velká papírna malebně obklopená rýžovými políčky, na kterých pracují staří lidé s kloboučky na hlavách (poznámka: tento aspekt vyžaduje bližsí průzkum). Ve volném čase chodí obyvatelé nakupovat do supermarketu, číst si manga v nonstopech či pijí kafe z kelímku. Staří lidé obdělávají zahrádky podél řeky. Pěstují bílou ředkev, lilek a okurky, které pak nakládají do soli a octa a obdarovávají jími své vnuky a vnučky.