Snídání

Dnes jsem měla k snídani kari. Nepřestává mě překvapovat, co vše se dá po ránu sníst. Kde jsou ty časy nevinnosti, kdy jsem ještě zatracovala každého, kdo snídá zbytky od večeře, vykřikujíc, že jsou příliš slané, teplé a večeřovaté.

Japonská snídaně je obvykle právě slaná, teplá a působí dojmem nedělního oběda. Skládá se z obligátní rýže, která může být ochucena kvašenými sojovými boby (nattem), syrovým vajíčkem a tak, polévky ze sojové pasty (miso shiru) a tisíce všemožných příloh. Mezi jinými zmiňme tsukemono (nakládanou zeleninu). Zastáncí správného stravování propagující snídani jako hlavní jídlo, které je třeba sníst sám, na rozdíl od oběda, o který se podělíme s přítelem, a večeře, kterou dáme nepříteli, ani netuší, co se může stát, vezme-li se tato poučka doslova.

Hlavní problém takové snídaně však je, že je zatraceně dobrá, až návyková. A už teď se obávám, co se stane, až za sedm měsíců odjedu, nikdy se nevrátím a budu z dálky 8850 kilometrů marně toužit po nattové rýži a miso polévce.

Ferí

"Mám o Tebe velkou starost, trajekt je nebezpečné místo plné řidičů kamionů, kde si člověk nemůže bý ničím jistý," řekl pan Tanaka před mým odjezdem na Hokkaido.

K mému velkému zklamání se však slíbená přehlídka gangů nekonala a až na klučíka přibližně mého věku jsem žádného opravdového řidiče kamionu nepotkala. Loď byla zaplněna rodinkami a osamělými lidmi ve středních letech, kteří si stejně jako já užívali výhod levného cestování.
Když říkám levné cestování, nesmíte si představovat levnost českého typu. Japonci, očividně neschopní obejít se bez výhod civilizace, poskytují i cestujícím druhé třídy erární deky, polštáře, mýdla, šampóny a ručníky. Pasažéři druhé třídy spí v místnostech po deseti s kobercem, skříňkami, převlékací kabinkou a samozřejmě zásuvkou na nabití nepostradatelných mobilních telefonů. Spí se na zemi, což ovšem není žádné příkoří, protože to se doma dělá také. Boty se nechávají v botníčku u dveří.

Největším luxusem trajektu je ale bezpochyby koupelna japonského typu. Tedy místnost 6x4 metrů podobná láznám s vanou 2x3 a deseti sprchami, zrcadly, šampóny, mýdly, lavorky a sesličkami. V takové koupelně se člověk nejprve pořádně omyje na sesličce a pak se ponoří do společné vany. Relaxace v horké vodě omývána vlnami sledujíc z okna měsíc nad mořem a následné pozorování racků s pivem z pivního automatu (otevřen od 5-ti do 23 hodin) se rychle zařadily vysoko na seznam zapamatováníhodných zážitků.

To, co moji japonští přátelé popisovali jako napínavou cestu plnou příkoří a nepříjemných překvapení se nakonec ukázalo být dvaceti hodinami nečekaného luxusu.
Tak to tu ovšem chodí. Japonsko není zemí pro dobrodruhy.

Ručník

Jsem zapřísáhlý odpůrce ručníků. A ani Stopařův průvodce po galaxii mne nedokázal obměkčit. Proč s sebou nosit věc, která zabírá tolik místa a krátce po použití shnije nebo zplesniví? Jistě si tedy dovedete představit, jak těžký je pro mě život v zemi takových ručníkomilů, jako jsou Japonci. V Japonsku je vskutku ručník nejlepším přítelem člověka, skoro jako by to napsal Douglas Adams. Až na to ocucávání cípů. To se tu běžně nestává.

Prodávají se nejrůznější velikosti ručníků a mají rozličná použití. Malé ručníčky (25x25cm) patří do dámských kabelek a slouží k otírání potu z tváří a utírání rukou po umytí. (Proto tu také na toaletách nenajdete papírové ubrousky.) V domácnosti se malé ručníky užívají k otírání stolů a velké místo utěrky.
Velké mají ještě mnoho dalších použití. především si je Japonci berou s sebou vždy, když se chystají k jakékoli fyzické práci a nosí je nonšalantě přehozené přes ramena, jako propocený bílý šál. Podezřívám je ovšem, že je to další ze způsobů, jak dát najevo, že se opravdu hodně snaží a tvrdě pracují. V japonštině pro takové snažení existuje krásné a hojně používané slovo "gambaru".

Dále pak součástí tradičního úboru dělníků je ručník ovázaný kolem hlavy. Temeno zůstává nezakryté, neptejte se mne proč.
Kromě toho existuje i takzvaný básutauru (bath towel), tedy ručník na mytí, kterým si ve sprše můžete vydr
hnout záda.

Ručníky lze koupit v každém supermarketu, ve školní samoobsluze i v nonstop potravinách za 100 až 200 jenů. Obklopena takovou nabídkou a ohrožována ze všech stran útočící přítulnou měkkostí jsem tři měsíce hrdinně odolávala a s hlavou vztyčenou vzdorovala krutému osudu "toho, jenž nemá ručník". Minulý týden jsem však podlehla. Okolnosti mne donutily svůj vlastní ručník si koupit, což upřímně považuji za svou velkou životní prohru.

Japonec a bycikl

Místní lektor angličtiny mi nedávno řekl: "Už jsi jezdila na těch jejich kolech? Jsou úžasně ergonomická."

Abych pravdu řekla, mám to štěstí, že právě jedno vlastnim. A jsou vskutku ergonomická, pokud máte nelidsky krátké nohy a dlouhé ruce. Všechno jsou to dámská kola holandského typu s nepřirozeně nízkým sedlem. Správná japonská výška sedla je 2-3 centimetry nad nosičem. V této pozici nenatáhnete nohu více než do pravého úhlu, a tak se i cesta do školy stává dosti vyčerpávající zábavou.
Stařečci jezdí na byciklech s menšími koly, což ještě zhoršuje přenos síly. Kompenzují to směšně nízkým převodem. Výsledný dojem připomíná trpaslíčky na klíček pohybující se s dojemným zápalem ve výši vašeho pasu. Na některé je napojen vozík se zeleninou.
Nemusím jistě zmiňovat, jak oblíbeným druhem přepravy tu kola jsou. Školáci ráno dojíždějí v uniformách do svých ústavů, ti ze základky fasují bílé helmičky. Při dešti je zde mizi mladými oblíbená jízda s deštníkem a dnes jsem viděla kluka, co se při jízdě do školy na kole učil.

Takaocký provoz má do Tokijské raní špičky okolených salarymanů ještě hodně daleko, ovšem veliká zastřešená parkoviště na kola jsou uvšech veřejných budov od školy po nádraží.
Musím ještě podotknout, že část Takaočanů svá kola ani nezamyká a nechává je bezstarostně před samobsluhou či úřadem i se všemi svými věcmi.

The Proud City of Takaoka

Mezi velkolepá města, která letos oslaví 400 let od svého založení, patří i hrdá obec Takaoka.
Se srdcem plným lásky k tomuto vlídnému cípku světa cítím povinnost rozvést se zde o jejích krásách.
Toto podhorské městečko se pyšní velkou bronzovou sochou Buddhy, jednou tramvajovou linkou a legendárními vaflemi za nádražím. Nákupní molo Daiwa patří bezpochyby mezi klenoty moderní architektury a v supermarketu Valor (čtěte Baró) lze pořídit okurku za 36 yenů. Se slevou i za 28. Takaoce vévodí "Starý hrad". Už zde sice nestojí, ale na jeho zbytcích ještě stále moc pěkně kvetou sakury. A to je hlavní. Druhou významnou dominantu tvoří velká papírna malebně obklopená rýžovými políčky, na kterých pracují staří lidé s kloboučky na hlavách (poznámka: tento aspekt vyžaduje bližsí průzkum). Ve volném čase chodí obyvatelé nakupovat do supermarketu, číst si manga v nonstopech či pijí kafe z kelímku. Staří lidé obdělávají zahrádky podél řeky. Pěstují bílou ředkev, lilek a okurky, které pak nakládají do soli a octa a obdarovávají jími své vnuky a vnučky.